Smuteční verše

Zde můžete vybrat z široké nabídky tématických veršů na smuteční oznámení.

OBECNÉ VERŠE

Bílým šátkem mává,

kdo se loučí,

každého dne se něco končí,

něco překrásného se končí . . .

Jar. Seifert

Co člověk má? Jen osud snad

s osudem světa sepjatý.

A navždy tak je s lidmi spjat

paží i hlavou,

aby každým svým dechem ba i snem,

vším co je vněm, co člověk má,

vášnivým celým životem . . .

Oldřich Mikolášek

. . . co těžké je,

to umírání je . . .

Co vděkem za lásku a péči Tvou

Ti můžem dát –

hrst krásných květů naposled

a pak jen vzpomínat.

Daleká cesta má –

marné volání.

K. H. Mácha

Dělník je smrtelný,

práce je živá.

J. Wolker

Dotlouklo srdce šlechetné,

každému štěstí jen přálo,

samo však zažilo radosti,

tak maličko, tak málo.

Dozněl ztlumený akord života,

ztichla jeho tichounká píseň,

mlha studená padá do polí

a nám do srdcí bolestná tíseň.

Jaks mnohdy milovaná ruka,

se lehce jenom srdce tkne,

tu srdce samo sebou puká,

květ lásky jeho povadne.

Já opustil vás, věřte s bolestí,

já miloval vás celým životem,

já pro vás vzlykal pláčem,radostí,

jen pro vás žil jsem,pracoval,

své srdce za živa vám daroval.

Jelikož poznal jsem trýzeň žízně,

vyhloubil jsem studánku,

aby i jiní mohli píti.

E. T. Seeton

Jde každému smrt mlčky vstříc

nemilosrdná, pilná žnečka.

Neodpočine, neposečká

a jde zas dál jako by nic.

Jaroslav Seifert

Kdo žije v srdcích těch,

které opustil, ten neodešel.

Kdo byl milován,

nebude nikdy zapomenut.

Kdo dobře žil,

ten v srdcích neumírá.

Kdo usnul již, spí každý rád

a sladká je ta tichá noc,

když přejde den.

J. V. Sládek

Klesla ruka,

která tak ráda pracovala,

zmlkla ústa, která slovy hladívala,

a oči, které se jasně dívaly,

navždy se již zavřely.

Lásku měla na rtech,

dobrotu v srdci,

poctivost ve své duši.

Myslíte-li, že pláč smyje

smutný poprašek stesku,

plačte chvíli.

Ale nelitujte.

J. Fučík

Nebýti tebe za jarních dní,

první květ kdo by rozdýchal?

Nebýti tebe, větře zlý,

kdo by svál poslední –

Nelkejte, že jsem odešel,

jen klid a mír mi přejte

a vzpomínky jen v srdci svém

mi stále zachovejte.

Neplačte nad mým osudem,

nerušte můj věčný sen,

vždyť útrapy a mnoho bolu

mě provázelo osudem.

…pozdravujte zemi, zemi krásnou,

zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj,

vlast jedinou.

K. H. Mácha

Předobré srdce na světě jsme měli,

jež dovedlo nás milovat,

i kdybychom láskou

vzbudit je chtěli,

neozve se vícekrát.

Přestalo tlouci srdce Tvé znavené,

nebylo z oceli, nebylo z kamene.

Bolestí znavené přestalo bíti,

nebylo léku již, by mohlo žíti.

Po krátkých cestách

chodili jsme spolu,

na dalekou cestu

musím jít sám.

Skončená práce života . . .

Slunce vychází, zapadá

a opět vychází –

člověk přichází, odchází

a již se nevrací.

Smrti se nebojím,

smrt není zlá,

smrt je jen kus života těžkého,

co strašné je, co zlé je,

to umírání je.

J. Wolker

Tak bylo a bude dál,

kdybys oči vyplakal,

nic na tom nezměníš.

J. Wolker

Také to slunce ohnivé

pomalu pousíná,

přijde i jeho hodinka,

zhasne a mrtvě zsíná.

J. Neruda

Tak tiše ruku na mé skráni nech,

ať cítím, že se již připozdívá . . .

J. Vrchlický

Ten nezemřel, kdo v srdcích

našich žije . . .

Tvůj život byla práce,

Tvá smrt náš velký žal.

Tys odešla a není slov,

jak poděkovat za Tvou lásku,

za Tvou péči, za Tvou starost.

A nikdo už Tě nikdy nezastoupí.

Zelené vršky borovic

v blankytu vlají usměvavě.

– Ne,nechtít nic,

jen v srdci klid a jasno v hlavě . . .

Petr Křička

Zhasly oči, které vždy s láskou

na nás hledívaly . . .

Žádná smrt nemůže být zlá,

které předchází život dobrý . . .

Kramerius

Žijící,

kteří dosud smíte krásu zřít,

vzpomeňte . . .

Život Tvůj byla práce,

smrt jen tichý klidný vzdech.

Život jde dál

přes zmučené hlavy,

přes trosky ideálů,

přes padlých davy.

Dál spěje a chvátá,

jak vírný proud vody se řítí.

Co znamená jedince

zlomené žití ?

A když se nevrátím,

počkej až do noci,

až soumrak roztančí hvězdný rej

a když pak nepřijdu, sama se vrať,

mně klidu přej – neplakej.

. . . a láska zůstane,

jež smrti nezná.

. . . a lesy budou dále v slunci snít

a vody třpytit se ve svitu hvězd . . .

. . . a světla plnou hrst

jsem sevřel naposled . . .

Fr. Hrubín

A tak zmizí vše, co znáš,

všecko, co jsme milovali.

J. Wolker

Až se srdce moje v popel promění,

po větru jej hoďte,

aby zapad v trávu na lukách.

Kdyby z něho rostla kopretina,

ať se převysoko k slunci vzpíná,

jako živé lidské ruce,

které do dlaní chtěly vzít slunce.

Ať smutek nepatří

k mému jménu.

J. Fučík

Život je jen sen a zdání,

smrt lehká – však těžké umírání.

Až umřu, nic na tomto světě,

se nestane a nezmění,

jen srdcí několik se zachvěje

v rose, jak k ránu květiny.

Jiří Wolker

Jen jediné srdce na světě jsme měli,

jež dovedlo nás milovat . . .

Kdybychom láskou

vzbuditi je chtěli,

neozve se nám již vícekrát.

Kde sama chce, tam bere smrt,

a marně voláš stůj . . .

J. Vrchlický

Tak krátce šel jsem žitím,

hle, tu se cesta dělí,

a ptáci nad hlavou,

mi píseň nedopěli.

J. V. Sládek

VERŠE – DĚTI

Hvězdičky už vyšly,

červánek už zhas,

očka, modrá očka,

už je k spaní čas . . .

Jak je těžko najít útěchy,

když bolest nedá spáti,

dítě tak náhle ztracené,

nikdo nám nenavrátí.

Jen krátce šel jsem žitím,

hle, zde se cesta dělí

a ptáci nad hlavou

mi píseň nedopěli . . .

Obláček namodralý

tiše se rozplýval,

to co jsme milovali,

milovat budem dál.

. . . a kvítí prosté

by rostlo tak ,jak jinde v podlesí,

stvol pomněnky a slzičky květ rudý,

trs vřesu, kručinky co roste všudy,

kde upomínka smrti neděsí . . .

J. V. Sládek

Něžný kvítek k našemu velkému

žalu uvadl . . .

Pohádku života kratičkou prožil,

struny jeho čisté duše dozněli . . .

VERŠE – MATKY, BABIČKY

Buď sbohem, drahá maminko

a babičko,

odešlas nám v dále,

však budeme Tě míti

ve vzpomínkách stále.

Co lásky nejčistší

nám srdce matky dalo,

to poznali jsme

od svých dětských let,

a proto nitro naše

se žalem rozplakalo,

když zlíbali jsme její čelo naposled.

Co matka činí je tak samozřejmé.

Povinnost k díkům

z nás tak ráda sejme.

My říkali si : odplatíme jednou.

Až náhle v chvíli truchlivou

a bdělou

se zavřou oči matky, tolik bdělé.

Dluh chce se splatit.

Není věřitele.

Viktor Dyk

Člověk to jedenkrát pozná,

pozná to i malé děcko,

že když ruce maminky vychladnou,

vychladne na světě všecko.

Odešla jediná na světě,

jež nikdy nezradí.

Na ni nám zůstane nejhezčí

vzpomínka.

To byla nejdražší,

to byla maminka.

Jaroslav Seifert

Klesly ruce pracovité, zemdlené,

dotlouklo srdce znavené,

uhasl oka svit,

budiž Ti milá maminko a

babičko,za všechno vřelý dík.

Nic není na světě dražšího

nad zlaté srdce matky,

ten, kdo je ztratí, chudý je,

byť největší měl statky.

Navždy uhasl v Tvých očích svit,

bude se nám, matičko,

bez Tebe těžko žít.

Nejdražší poklad na světě

je srdce matičky,

kdo ten poklad neznal,

ó, jak je chudičký.

Nejkrásnější láska umírá,

když oko matčino se navždy zavírá.

Nikdo nám neřekne,

nikdo nám nepoví

čím byla maminka každému z nás,

nikdo ji nevrátí, nikdo ji nevzbudí,

nikdy už nezazní nám její hlas.

Odešlas, maminko, neznámo kam,

vzpomínka po Tobě zůstane nám,

vzpomínka krásná, maminko milá,

Ty že jsi pro nás vždycky jen žila.

Za předobré srdce mateřské,

na světě náhrady není,

proto je tolik bolestné

s maminkou rozloučení.

Zhasly oči plné lásky

naší drahé maminky,

nezhasnou však nikdy na ni

v srdcích našich vzpomínky.

Zemřela matka,

do hrobu dána,

siroty po ní zůstaly . . .

Utichlo srdce Tvé šlechetné bytosti,

jež pro nás

nejdražším pokladem bylo,

nás si tu nechala v zármutku,

bolesti,

jen vděčná vzpomínka,

maminko drahá,

na Tvoji lásku jak drahokam zbyla.

Ustaly v práci mozolné Tvé ruce,

zmizel i milý úsměv Tvůj –

loučíme se s Tebou,maminko,

již nikdy nespatříš domov svůj . . .

V životě se loučíme mnohokrát,

s maminkou jen jednou –

i kdybychom své oči vyplakali,

již zpět se neohlédnou.

V žádném slunci není tolik jasu,

tolik květů v žádné lučině,

v žádném poli tolik žlutých klasů,

co je lásky v srdci matčině.

V. Krofta

Srdce mateřské skromné jest,

tím trpčí slzy naše v loučení.

VERŠE – OTCOVÉ, DĚDOVÉ

Osud nás ranil, tatínka vzal,

hoře nám způsobil, bolest a žal.

Celý život byla jen práce,

odpočívej a spi sladce.

Odešels, drahý,

bez slůvka rozloučení

tak náhle,

že těžko k uvěření.

Tatíčku, zlatý náš,

jak náhle jsi odešel od nás,

jak krásně bylo mezi námi

když Tys byl s námi.

J. V. Sládek :

Z otcovských paží, z otcova domu,

byli jsme na mžik posláni v svět.

Kdo by se obával vrátit se zpět ?

Dědoušku starý náš,

šedivou hlavu máš,

dobře bylo Tobě s námi,

dokud jsi byl mezi námi.

Odcházíš, dědečku, neznámo kam,

vzpomínka na Tebe zůstane nám.

Ztichlo navždy srdce zlaté,

zhasl nám Tvých očí svit,

bude se nám, tatínku,

bez Tebe teď smutně žít.

Nikdo to neřekne, nikdo to nepoví,

čím byl tatínek každému z nás.

Nikdo ho nevrátí, nikdo ho nezjeví,

nikdo nám nedá zpět tatínka hlas.